Epilepsie je stav charakterizovaný opakovanými epileptickými záchvaty. Většina záchvatů nezpůsobuje trvalé postižení těla či mozku, nicméně ztráta vědomí v souvislosti s epileptickým záchvatem může reálně vést k pádům s vážným poranění, zejména ve specifických situacích jako jsou řízení, pobyt ve vodě, vaření a jiné rizikové aktivity. Záchvaty, které trvají déle než 5 až 10 minut jsou nazývány epileptickým statem a vyžadují neodkladný léčebný zásah. Protrahované záchvaty trvající déle než 30 minut zvyšují zásadně riziko trvalého poškození a v krajním případě mohou končit fatálně.

Ne každý epileptický záchvat nutně znamená diagnózu epilepsie. Záchvaty vzniklé v důsledku některé z přechodných vyvolávajících příčin jako je vysoká horečka u dětí, akutní zápal mozkových blan (meningitida), zánět mozku (encefalitida) nebo odvykací stav při vysazení alkoholu či jiné drogy jsou považovány jako záchvaty provokované.  A dále, ne každý soubor příznaků připomínající záchvatový stav je výsledkem poruchy elektrické aktivity mozku a nemusí se tedy jednat o záchvaty epileptické. Kolaps, průvodní projevy při migrenózní bolesti hlavy, narkolepsie (patologická spavost), užívání léků, psychiatrické onemocnění a celá řada dalších situací může vést k přechodnému ovlivnění stavu vědomí a vnímání.

Diagnóza epilepsie vyžaduje anamnézu alespoň dvou neprovokovaných epileptických záchvatů s odstupem minimálně 24 hodin. Podle amerického Národního institutu neurologických onemocnění a mozkových příhod (National Institute of Neurological Disorders and Stroke NINDS) žije v U.S.A. až 2,3 milionů dospělých s epilepsií a přibližně 500 tisíc dětí, v České republice se pak odhaduje množství pacientů s epilepsií na 70 až 100 tisíc bez rozlišení věku, navíc až 160 tisíc dalších pacientů zažije v životě jediný provokovaný epileptický záchvat. Epilepsie se vyskytuje ve všech věkových skupinách, nicméně děti do dvou let věku a dále dospělí nad 65 let věku bývají statisticky nejvíce postiženi prvomanifestací epilepsie. Většina pacientů s epilepsií reaguje dobře na léčbu, přesto 30-40% pacientů může mít navzdory léčbě nadále epileptické záchvaty.

Každá příhoda, která postihuje i mozek, má v sobě potenciál vyvolat epilepsii. K příčinám patří traumatické postižení hlavy, abnormální vývoj mozku, nedostatek kyslíku při porodu, nádory mozku, cévní mozkové příhody a jiné cévní onemocnění mozku, toxiny jako např. otrava olovem, infekce, neurologické degenerativní onemocnění jako je Alzheimerova choroba a metabolické poruchy. Některé formy epilepsie se v rodinách dědí a souvisí s genetickými defekty. Nicméně příčiny mnoha případů epilepsie nejsou známy, dle amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (Center for Disease control and Prevention, CDC) mohou být až dvě třetiny případů bez zjištěné vyvolávající příčiny.

Epileptické záchvaty lze klasifikovat buď jako fokální (ložiskové) nebo generalizované. Fokální záchvaty vznikají z jediného místa v mozku, kdežto generalizované zasahují obě mozkové hemisféry. Mnoho záchvatů pak vzniká jako fokální a až druhotně se šíří do obou hemisfér, tedy generalizují.

Záchvatem rozumíme abnormální elektrické výboje v mozku, které dočasně naruší normální přenos informací do různých částí těla. Výboje mohou způsobit změnu ve stavu vědomí, vyvolat nenormální rytmické či opakované pohyby, záškuby či chvění končetin popř. i svalové křeče po celém těle.

Záchvatům někdy předchází epileptická aura, tj. zvýšená senzitivita nebo neobvyklé vjemy zrakové, sluchové, čichové, chuťové nebo dotykové jako upozornění na hrozící záchvat. Aura se projevuje různými pocity, např. jako chladný závan nebo ostré světlo, jako znecitlivění či nevolnost. Co se při takovém záchvatu odehrává, záleží na tom, která část mozku je postižena. Mnozí epileptici prožívají podobné příznaky před každým záchvatem, jiní zase mají celou škálu příznaků.

Většina záchvatů trvá v řádech sekund až několika minut. Pokud záchvat provází ztráta či jiná porucha vědomí, většinou si postižená osoba proběhlou událost nepamatuje. Pacienti po epileptickém záchvatu nemusejí mít žádné potíže, mohou mít krátce trvající epizodu zmatenosti nebo může následovat období s projevy slabosti a únavy trvající až několik dnů.

K diagnostice i monitorování epilepsie se užívá řada laboratorních i nelaboratorních testů, slouží k určení typů záchvatů, k odhalení vyvolávající příčiny jako jsou otravy toxiny, infekce, syndrom z odnětí alkoholu nebo jiných drog, horečka u dětí nebo diabetes a dále pomáhají odlišit epilepsii od jiných onemocnění, jako jsou kolapsové stavy, či cévní mozkové příhody, které mohou v určitých ohledech příznaky epilepsie napodobovat.

Zdravotní anamnéza, jak od pacienta, tak do jeho rodiny či jiných osob, které byly svědky události, jsou nedílnou součásti diagnostického procesu. Pacient sám si může pamatovat zvláštní pach, či jiné pocity, tzv. auru, která předchází záchvat samotný, ale zpravidla si nepamatují události v průběhu epileptického záchvatu samotného. Na základě příznaků a frekvence záchvatů však může trvat cesta k definitivní diagnóze i delší čas.

Nelaboratorní vyšetřovací metody

  • Elektroencefalografie (EEG) - Základní diagnostická metoda epilepsie, užívá se k posouzení elektrické aktivity mozku a odlišení změn ve vzorcích vln této elektrické aktivity.
  • Výpočetní tomografie (CT) - Schopna určit strukturální změny mozku, např. nádory.
  • Magnetická rezonance (MR) – Jiná pokročilejší metodika schopna určení strukturálních změn mozku.
  • Pozitronová emisní tomografie (PET) a Jedno-fotonová výpočetní tomografie (SPECT) - Zobrazovací metody využívající akumulace radioaktivní látky k zobrazení metabolicky, či jinak aktivních částí mozku, které mohou být zdrojem epileptických záchvatů.

Laboratorní metody

Laboratorní testy se užívají jak k určení možných vyvolávajících příčin epilepsie jako je cukrovka, celková infekce či zánět mozkových blan či mozku a dále k monitoraci antiepileptické léčby.

Monitorace hladiny antiepileptických léků je běžně možná pouze u některých preparátů: Karbamazepin, Fenytoin, Valproát, Fenobarbital, Lamotrigin a Levetiracetam.

Ostatní testy k identifikaci možné vyvolávající příčiny zahrnují:

  • Vyšetření krevního obrazu - Určení množství a charakteru krevních buněk umožňuje určení řady situací, jako je infekce či dlouhodobá konzumace alkoholu.
  • Glukóza - diagnostika případné cukrovky.
  • Vyšetření mozkomíšního moku - diagnostika zánětu nervového systému, jako zánět mozkových blan či mozku.
  • Hemokultura, tedy kultivace bakterií z krve - určení přítomnosti sepse/septikémie, laicky tzv. otravy krve
  • Toxikologie - odhalení užití zakázaných látek, drog, alkoholu.

Řadě případů epilepsie lze předcházet. To zahrnuje například bezpečnostní opatření snižující riziko úrazu hlavy jako je nošení helmy při jízdě na kole nebo motocyklu nebo zapnutí bezpečnostních pásů při jízdě autem. Prenatální péče může snížit riziko infekce a další rizika poškození mozku dětí. Očkování významně snižuje riziko výskytu infekcí, které se také mohou podílet v konečném důsledku na vzniku epilepsie. Léčba rizikových faktorů jako je vysoký krevní tlak a další kardiovaskulární onemocnění v dospělosti může rovněž předcházet vzniku epilepsie.

Účinná léčba závisí na správné diagnóze typu epilepsie. U 70 až 80% případů pacientů s diagnostikovanou epilepsií lze snížit výskyt záchvatů pomocí léčby medikamentózní i chirurgické.

Mezi běžně užívané léky patří: Levetiracetam, Lamotrigin, Lacosamid, Valproát, Pregabalin, Gabapentin, Topiramát, Zonisamid, Perampanel, Brivaracetam a další.

Volba léku závisí na konkrétním pacientovi a typu epileptických záchvatů. Pacient by měl se svým lékařem spolupracovat ve snaze o nalezení vhodného léku a jeho dávky. Jako přídatnou léčbu lze v určitých případech zvolit speciální dietu s vysokým obsahem tuků a nízkým cukrů. Pro některé typy epilepsie je nejlepší léčebnou metodou chirurgický výkon s odstraněním epileptogenního ložiska mozku.

K zajištění snížení frekvence záchvatů je třeba se vyhýbat některým spouštěcím faktorům, jako je spánková deprivace, vizuální vjemy zejména jasné a oslňující světlo, konzumace alkoholu a užívání rizikových látek (např. kokain). Zásadní je také léčba jiných nemocí souvisejících se vznikem epilepsie. Ke kontrole záchvatů s omezeným efektem medikamentozní léčby lze využít implantované zařízení nazývané vagový stimulátor (stimulátor bloudivého nervu), dále hluboká mozková stimulace a další zařízení jsou tématem dalších výzkumů.

Pro více informací lze navštívit internetové stránky České ligy proti epilepsii (https://www.clpe.cz/), nebo spolku Epistop (https://epistop.cz/).


Tento článek byl naposledy přezkoumán dne 7. září 2021.
Tento článek byl naposledy změněn 11. únor 2009.