Vyšetření protilátek

Vyšetření protilátek zahrnuje analýzu vzorku pacienta (obvykle krve) ke zjištění přítomnosti/nepřítomnosti určité protilátky (kvalitativní stanovení) nebo její koncentrace (kvantitativní stanovení).

Protilátky jsou součásti imunitního systému. Jsou to imunoglobulinové proteiny, které pomáhají chránit jedince před mikroskopickými patogeny, např. viry a bakteriemi, chemikáliemi nebo toxiny. Každá produkovaná protilátka je jedinečná, vytvořena k rozpoznání specifické struktury na povrchu patogenu či cizí částice. Tato rozpoznávaná struktura se nazývá antigen. Protilátky vytvářejí po navázání na antigen tzv. imunokomplex (komplex antigen-protilátka), který slouží jako signál pro imunitní systém k jeho odstranění.

Poznáme 5 různých tříd imunoglobulinů (IgM, IgG, IgE, IgA, IgD). Nejčastěji vyšetřovanými skupinami jsou IgM, IgG a IgE. Protilátky IgM a IgG spolupracují při krátkodobé a dlouhodobé ochraně před infekcí. IgE protilátky jsou asociovány s alergiemi.

Když je jedinec poprvé vystaven působení cizorodé látky, viru nebo bakterii, imunitnímu systému může trvat až 14 dní, než vyprodukuje dostatečné množství specifické protilátky k odstranění infekce. V první fázi reakce se produkují protilátky třídy IgM. Po několika dnech/týdnech, obvykle poté, co pomine bezprostřední nebezpečí a infekce ustoupí, tělo produkuje protilátky i třídy IgG. Tzv. imunologická paměť spolu s malým množstvím protilátek (IgM i IgG), které v oběhu přetrvávají, slouží k uchování informace o střetnutí s danou cizorodou látkou. V případě, že dojde k opětovnému kontaktu s tou samou cizorodou látkou, imunitní systém reaguje rychleji a silněji a vytváří především protilátky IgG.

Vakcíny slouží k vyvolání produkce ochranných protilátek před tím, než dojde k vystavení jedince potenciálně nebezpečnému mikroorganismu. Při vakcinaci se používají oslabené formy daného mikroorganismu (které nejsou schopny vyvolat infekci) nebo izolovaný protein, který je strukturně podobný antigenu na povrchu mikroorganismu. Vakcína tedy představuje relativně bezpečný způsob prvního setkání s patogenem, který vede k vytvoření účinné ochrany. Vakcíny vyvolávají primární imunitní odpověď a produkci IgM protilátek a také odpověď sekundární s tvorbou protilátek třídy IgG. Tyto protilátky zajišťují dlouhodobou, rychle reagující ochranu (imunitu). Někdy bývá určitou dobu po vakcinaci nutné přeočkování, které slouží ke zvednutí hladiny protilátek proti danému patogenu na dostatečně vysokou ochrannou hladinu.

Přiměřená produkce protilátek a jejich účinnost závisí na schopností organismu správně rozpoznat mezi vlastními a cizími strukturami/látkami. Imunitní systém zdravého jedince se učí rozeznávat a ignorovat antigeny, které jsou přítomné na vlastních buňkách. Někdy ale může dojít k chybnému rozpoznání vlastní struktury jako struktury cizorodé a následně k produkci autoprotilátek. Autoprotilátky spouštějí zánětlivou reakci, která poškozuje vlastní tkáně způsobem, který imunitní systém využívá k odstranění cizorodých látek. Autoimunitní odpověď může postihnout jenom některý orgán (např. štítnou žlázu), nebo může být systémová, kdy postihuje více tkání či orgánů. Tyto stavy vyvolané autoprotilátkami jsou příčinou autoimunitních poruch či autoimunitních onemocnění.

Protilátky můžou spouštět imunitní reakci po krevní transfuzi či orgánové transplantaci. I když je pacientům kvůli minimalizaci imunitní odpovědi poskytován orgán (nebo krev), který je co nejvíce shodný s vlastním orgánem (či krví), shoda nebývá vždy perfektní. Antigeny přítomné v přijaté krvi můžou stimulovat imunitní odpověď a dochází k tzv. transfuzní reakci. Všichni pacienti, kteří dostávají krevní transfuzi, musí být proto sledováni. Antigeny transplantovaných orgánů můžou v důsledku aktivace imunitního systému příjemce vést k odmítnutí orgánu. Pacienti po transplantaci jsou proto léčeni léky, které potlačují funkce jejich imunitního systému, aby se odmítnutí zabránilo.

Někdy může imunitní systém reagovat i na cizorodé látky, které nepředstavují pro organismus nebezpečí, a na které většina lidí nereaguje. Tyto reakce se nazývají alergie (nebo hypersensitivity) a jsou obvykle spojeny s tvorbou IgE protilátek. K cizorodým látkám, které alergické reakce spouštějí, patří potraviny, pyly, plísně a zvířecí lupy a chlupy. Existuje velké množství alergií. Alergické reakce můžou být mírné, ovšem v některých případech až život ohrožující.

 

Proč se dělají vyšetření protilátek?

Hlavní důvody pro vyšetření protilátek a stanovení jejich koncentrací jsou:

  • Zdokumentování vystavení infekci nebo cizorodé látce,
  • Vyhodnocení ochrany proti konkrétnímu mikroorganismu (stavu imunity),
  • Diagnostika autoimunitních onemocnění,
  • Diagnostika příčiny transfuzní reakce nebo odmítnutí transplantovaného orgánu,
  • Diagnostika alergií,
  • Monitorování průběhu infekce nebo autoimunitního procesu.

Neexistuje test, který by dokázal stanovit u pacienta hladiny všech různých protilátek najednou. Vyšetření jednotlivých tříd protilátek a specifických protilátek jsou požadovány samostatně nebo v kombinacích v závislosti na pacientových symptomech a na informacích, které chce lékař zjistit. Když má lékař podezření na probíhající infekci, můžou být v průběhu několika týdnů odebrány dva vzorky (akutní a poinfekční), ke sledování změn v hladinách protilátek.

Některá vyšetření protilátek jsou zaměřena na specifické IgM, IgG, IgA a/nebo IgE testy. IgG a IgM testy jsou používány hlavně k diagnostice a monitorování infekčních onemocnění a ke zjištění imunitního stavu. Testování IgE se používá k identifikaci a monitorování alergií. Testování IgA se používá u testování alergií a k diagnostice celiakie.

 

Co výsledek vyšetření znamená?

Vyšetření protilátek obvykle zahrnují smíchání vzorku pacienta s látkou (antigenem), proti které jsou namířeny stanovované protilátky, nebo která je naopak proti stanovovaným protilátkám namířena. Následně se sleduje probíhající reakce. V přítomnosti stanovované protilátky se měří vytváření komplexu antigen-protilátka.

Ve skutečnosti neexistuje „normální“ koncentrace protilátek, protože lidé produkují protilátky v různých množstvích a různou rychlostí. Imunokompromitovaní pacienti nejsou schopni normální imunitní odpovědi a produkují méně protilátek a/nebo odpovídají na přítomnost antigenu pomalu, nebo neodpovídají vůbec. Význam vyšetření závisí na pacientových symptomech a okolnostech, které k testování vedly.

V případech, kdy je jakékoli množství protilátky považováno za významné, jako je tomu u protilátek proti původcům chronických onemocnění (např. HIV), bývají výsledky interpretovány kvalitativně, tj. „prokázáno“ nebo „neprokázáno“. Při testech specifické imunity (např. kontrola vakcinace) může být výsledek „imunní“ nebo „neimunní“. V případě, že se výsledek porovnává s určitou hraniční hladinou, je výstupem „větší než“ nebo „menší než“. Výsledky bývají také často vyjádřeny v číselné formě reprezentující koncentraci stanovovaných protilátek.

Přítomnost IgM protilátek naznačuje nedávné setkaní s antigenem, zatímco přítomnost IgG protilátek potvrzuje setkání s antigenem již před delším časem.

Titr se používá k vyjádření závažnosti pozitivního testu na protilátky. Při zjišťování titru se vzorek tzv. sériově ředí a testuje. Nejvyšší ředění, které ještě poskytuje pozitivní reakci, je vyjádřeno jako „1: ředící poměr“ (např. 1:40, 1:80 atd.). Tento způsob vyhodnocování se často využívá zejména u vyšetření autoprotilátek v případě autoimunitních onemocnění. „Titr protilátky“ je termín, který bývá někdy nesprávně zaměňován s koncentrací.

Vysoká hladina specifických IgE protilátek, která pomáhá diagnostikovat alergii, nemusí nutně korelovat se závažností symptomů. Pacient, který se vyhýbal dráždivé látce, např. ořechům, může mít hladinu IgE protilátek proti ořechu nízkou. Po požití ořechů množství protilátky ale opětovně narůstá.

 

Literatura

DOPORUČENÁ ODBORNÁ LITERATURA:

BURTIS, CA., ASHWOOD, ER., BRUNS, DE., (Eds), Tietz Textbook of Clinical Chemistry and Molecular Diagnostics. 4. vydání St. Louis: Elsevier- Saunders, 2006, 2412 s.

THOMAS, L. Clinical Laboratory Diagnostics. Frankfurt: TH-Books, 1998, 1527 s.

KREJSEK, J, KOPECKÝ, O. Klinická imunologie.1.vydání, Nucleus HK, Hradec Králové, 2004, 941 s.

SHOENFELD, Y, GERSHWIN, ME, MERONI, PL. Autoantibodies. 2nd Edition. Elsevier, B.V., 2007, 838 s.

ZIMA, T. et al. Laboratorní diagnostika. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha: Galén-Karolinum, 2007, 906 s.

KASPER DL, BRAUNWALD E, FAUCI AS, HAUSER SL, LONGO DL, JAMESON JL Eds, 2005, Harrison's Principles of Internal Medicine, 16th Edition, McGraw Hill.


Tento článek byl naposledy přezkoumán dne 10. říjen 2008.
Tento článek byl naposledy změněn 10. říjen 2008.