Autoprotilátky

Co jsou autoprotilátky?
Autoprotilátky jsou skupina protilátek, které jsou produkovány vlastním tělem a namířeny proti vlastním tkáním a orgánům. K jejich tvorbě dochází v případě, když imunitní systém nesprávně rozezná „vlastní“ jako „cizí“. Za normálních podmínek dokáže rozeznat cizorodé látky, ignorovat buňky a struktury vlastního těla a současně příliš nereagovat na „bezpečné látky“, jako např. pyl, prach, jídlo a tělu přínosné mikroorganismy. Protilátky vytváří, když pozná, že organismus byl vystaven působení cizorodé látky. V případě, že imunitní systém přestane správně rozeznávat  některé struktury vlastního těla, může dojít k produkci autoprotilátek, které napadají vlastní buňky, tkáně a/nebo orgány a způsobují zánět a poškození. Příčiny vzniku tohoto stavu jsou různé a nejsou zcela pochopeny. Navíc velice často vedou ke vzniku chronického autoimunitního onemocnění. V mnoha případech je příčinou produkce autoprotilátek genetická predispozice v kombinaci se spouštěcím mechanismem z vnějšího prostředí (např. virové onemocnění, dlouhodobé vystavení působení toxických látek). U některých rodin byl prokázán lehce zvýšený výskyt autoimunitních stavů, i když různí členové mohou mít různá autoimunitní onemocnění, příp. se u nich tyto stavy nemusí vůbec vyvinout. Domnívá se, že autoimunitní poruchy můžou mít i hormonální příčinu, jelikož tato onemocnění jsou relativně běžná u žen v období mezi pubertou a menopauzou.

Typ autoimunitní poruchy nebo nemoci a rozsah poškození organismu závisí na tom, které orgány a systému jsou postiženy. Autoimunitní onemocnění, které primárně postihují jeden orgán, např. Gravesova nemoc nebo Hashimotova tyroiditida, jsou pro diagnostiku nejjednodušší pro typické, orgánově specifické příznaky.

Poruchy v důsledku systémového působení autoprotilátek (postiženy je více orgánů) bývají zpravidla obtížněji diagnostikovatelná. I když jsou tato autoimunitní onemocnění vzácná, známky a symptomy, které způsobují, jsou relativně běžné: bolest kloubů, vyčerpanost, horečka, vyrážky, rýma nebo alergické symptomy, úbytek na váze a svalová slabost. Další komplikace mohou zahrnovat vaskulitidu (zánět cév) a anémii. Symptomy jsou ale individuální. Mohou se měnit v čase a/nebo orgánovém zasažení, často vymizet a pak se neočekávaně objevit. Co situaci ještě více komplikuje, je možná přítomnost více typů autoprotilátek nebo autoimunitních onemocnění. U některých autoimunitních poruch navíc nemusí být hladina autoprotilátek detekovatelná. Z těchto důvodů bývá určení primární příčiny onemocnění a stanovení diagnosy obtížné.

Diagnostika autoimunitních onemocnění začíná anamnézou a celkovým posouzením stavu pacienta. Lékař může požadovat různá vyšetření, která pomáhají identifikovat specifickou nemoc. Patří sem:

• krevní testy pro detekci autoprotilátek, přítomnosti zánětu a orgánového zasažení/poškození
• rentgenové vyšetření nebo další zobrazovací metody k detekci změn na kostech, kloubech a orgánech
• biopsie ke zjištění patologických změn ve tkáních

Zpravidla bývají informace k přesné diagnostice onemocnění spojených se systémovým působením autoprotilátek požadovány z více zdrojů.