Srdeční onemocnění je obecný termín pro akutní nebo chronická onemocnění, která postihují nejenom srdeční svalovinu, ale jakoukoliv část srdce. Srdce je nepárový svalový orgán, jehož hlavní funkcí je zajištění průtoku krve cévami těla. Je rozděleno na čtyři oddíly: dvě síně a dvě komory. Pravostranné oddíly (pravá síň a komora) přečerpávají krev z těla do plicního oběhu a levostranné oddíly (leva síň a levá komora) krev z plicního oběhu zpět do těla. Obě komory jsou od svých síní odděleny chlopněmi, které zabraňují zpětnému toku krve do síní při stahu komor. Mezi pravou síní a komorou je trojcípá (trikuspidální) chlopeň, mezi levou síní a komorou dvoucípá (mitrální) chlopeň. Další dvě chlopně jsou mezi levou komorou a srdečnicí (aortální chlopeň) a mezi pravou komorou a plicní tepnou (pulmonální chlopeň). Tyto chlopně zabraňují návratu vypuzené krve zpět do komor. Srdce funguje jako pumpa, která za jeden den provede asi 100 000 srdečních cyklů. Každý srdeční cyklus se skládá ze systoly, kdy se stahují srdeční komory a vypuzují krev do obou oběhů, a diastoly, kdy se komory uvolňují a jsou za síní plněny krví a připravovány na další systolu. Z těla přitéká odkysličená krev do pravé síně a poté přes pravou komorou do plicního oběhu. Ten zajišťuje výměnu dýchacích plynů (oxid uhelnatý za kyslík) a krev zde proudí pod nižším tlakem (cca 5x menší než v systémovém oběhu). Pravá komora má proto ve srovnání s levou komorou tenkou stěnu. Z plic přitéká okysličená krev do levé síně a z ní do levé komory, která čerpá pod vyšším tlakem krev do hlavní tepny (srdečnice) a z ní do celého těla, kde zásobuje tkáně kyslíkem a živinami. Srdeční stah je kontrolován převodním systémem srdečním pracujícím na principu elektrické energie, který je odpovědný za udávání rytmu a jeho propagaci do všech svalových buněk srdce.

Srdeční svalovina (myokard) je vyživována věnčitými tepnami (pravá a levá) což jsou první tepny odstupující ze srdečnice. Vnitřek srdečních dutin vystýlá jednovrstevná buněčná pokrývka - endotel, na povrchu je vazivově tuková tkáň, přes kterou srdce obepíná dvojvrstevný osrdečník (perikard). Mezi oběma listy této blány je fyziologicky malé množství tekutiny, která usnadňuje pohyby srdce a vytváří osrdečníkový vak. Perikard udržuje srdce ve stálé pozici a chrání jej před poraněním. Srdce není jen pumpou, ale i uvolňuje do oběhu působky, které ovlivňují funkci těla (endokrinní aktivita). Produkuje dva ze čtyř typů tzv. natriuretických peptidů (ANP a BNP), které koordinují funkci srdce, cév a ledvin.  

Srdce může být postiženou celou řadou faktorů, vrozených i získaných, nejběžněji aterosklerózou věnčitých tepen, přetížením svalu při příliš vysokém objemovém či tlakovém přetížení (nejběžněji při arteriální hypertenzi), postižením chlopenního aparátu, genetickou abnormalitou, toxiny, metabolickým postižením (diabetes), infekcemi či traumatem.

Nejvýznamnější srdeční onemocnění:

  • Ischemická choroba srdeční je aterosklerotické postižení věnčitých tepen srdce, které vede k nedokrevnosti srdečního svalu (ischemie) nebo v krajním případě k akutnímu odumření (infarkt). Projevuje se bolestí na hrudi (angina pectoris) a dušností. Nověji všechny tyto varianty nazýváme chronické či akutní koronární syndromy.
  • Srdeční selhání je stav, kdy srdce selhává ve své schopnosti pumpovat krev. Projevuje se otoky, dušností, únavností. Příčiny mohou být různé, od ischemické choroby srdeční přes chlopenní vady, arytmie až po genetické poruchy, záněty, toxické postižení či neznámé příčiny. Může být postižená především stažlivost (systolická funkce) nebo poddajnost (diastolická funkce) srdce.
  • Chlopenní vady jsou onemocnění srdečních chlopní. Mohou být jak vrozená tak získaná věkem, často se může vrozená predispozice s věkem zhoršovat. Postižení chlopní vede k nedomykavosti s návratem krve (regurgitace) proti proudu nebo zúžení chlopně (stenóza) s navýšením odporu toku krve. Obojí může vést k srdečnímu selhání, arytmiím, projevům nedokrevnosti (angina pectoris) či nedostatečného srdečního výdeje (ztráta vědomí - synkopa).
  • Arytmie jsou poruchy srdečního rytmu. Rytmus může být příliš pomalý (bradyarytmie), a to se projevuje se únavností, pocity na omdlení či omdléváním. Tento stav si může v některých případech vynutit implantaci kardiostimulátoru. Alternativně může být rytmus naopak příliš rychlý - tachyarytmie. Ty se mohou projevit bušením na hrudi či ztrátou vědomí. Následkem některých tachyartmií může být i srdeční selhání či zástava oběhu. Zdroj tachyarytmií může být jak v srdečních síních, tak v komorách. Komorové tachyarytmie bývají často život ohrožující. V populaci nejběžnější tachyarytmie je rozpad organizované aktivity v síních – fibrilace síní. Tachyarytmie můžeme ovlivnit léky, v akutních případech je nutné obnovení rytmu elektrickým šokem (kardioverze či defibrilace). U rizikových pacientů implantujeme přístroje, které mohou samy život ohrožující tachyarytmii výbojem ukončit (implantabilní defibrilátory), existují i intervenční zákroky s cíleným ničením arytmických zdrojů.
  • Plicní embolie je akutní komplikace žilní trombózy, patřící spíše do cévních onemocnění, ale výrazně ovlivňující srdce. Dochází k uvolnění krevní sraženiny většinou z žil dolních končetin a jejímu uvíznutí v plicním řečišti. To vede ke zvýšení odporu v plicním oběhu a v krajních případech až k selhání pravé komory se srdeční zástavou a úmrtím. Mírnější varianty se projevují náhlou dušností či bolestí na hrudi. Vyžaduje neodkladnou léčbu ředěním krve (antikoagulace) či přímo agresivnější medikací k rozpuštění trombózy (trombolýza). Pokud nedojde k rozpuštění trombu (chronická trombembolická plicní hypertenze), je možné plicní řečiště operačně vyčistit (plicní endarterektomie).
  • Aortální disekce je hyperakutní stav, kdy dochází k náhlému podélnému natržení stěny srdečnice. Opět se jedná o primárně cévní onemocnění, které se ale srdce úzce dotýká. Projevuje se krutou bolestí na hrudi a v zádech, krvácením do hrudní dutin či osrdečníku nebo roztržením aortální chlopně s akutním srdečním selháním a může vést k velmi rychlému úmrtí. Základem léčby je akutní operace, úmrtnost neoperované aortální disekce počátku aorty (tzv. ascendentní aorta) se blíží 100%.

Tento článek byl naposledy aktualizován 6. listopadu 2020.