Trombofilní stavy

Trombofilní stav je vrozený nebo získaný stav charakterizovaný zvýšeným rizikem vzniku nevhodné nebo nadměrné krevní sraženiny (trombu). Tvorba krevní sraženiny je normální odpovědí na poškození cévy nebo tkáně. Na stav, kdy vytéká krev buďto ven z těla, nebo dovnitř do tělesných tkání. Tělo je pro zastavení krvácení vybaveno komplexním procesem zvaným hemostáza. Během tohoto procesu se poškozená céva stahuje, aby došlo k omezení průtoku krve, krevní destičky přilnou na místo poranění cévy, shlukují se a spojují navzájem a vytváří primární destičkovou zátku. Na tento proces navazuje spuštění koagulační kaskády, postupné aktivace jednotlivých koagulačních faktorů. Na konci koagulační kaskády je vytvoření fibrinové sítě, která se proplétá destičkovým trombem, zpevňuje ho a vzniká stabilní trombus. Ten zůstává v místě poranění až do doby jeho úplného zhojení, aby bránil další  krevní ztrátě.

Tělo reaguje na poranění tak, že aktivuje proces krevního srážení, reguluje jeho rychlost a sílu pomocí zpětnovazebných mechanismů a poté, co je místo poranění zhojeno, rozpustí a odstraní krevní sraženinu. Trombofilní stav nastává, pokud se v procesu krevního srážení vyskytne nějaká chyba. A sice je-li proces aktivován nevhodně, není dostatečně regulován nebo krevní sraženina vzdoruje rozpuštění. Krevní sraženiny vzniklé v cévě se nazývají tromby (jeden trombus). Tromby se mohou uvolnit, putovat cévním řečištěm a uzavřít jinou cévu v jiné části těla. Tehdy je nazýváme emboly (jeden embolus). Tromby se nejčastěji tvoří v hlubokých žilách dolních končetin (hluboká žilní trombóza – HŽT nebo také DVT) a mohou vyvolávat příznaky jako bolest a otok. Tromby se mohou vytvořit také v tepnách a způsobit např. infarkt myokardu. Emboly mohou být zaneseny krevním proudem do mozku a vyvolat mozkovou mrtvici, nebo do plic a vyvolat plicní embolii s příznaky jako bolest na hrudi a dušnost.

Trombofilní stavy mohou mít souvislost i s některými genovými mutacemi. Mezi ně patří Leidenská mutace v genu pro F V, mutace 20210A v genu pro protrombin. Jsou v populaci zastoupeny poměrně běžně a domníváme se, že jejich heterozygotní forma (viz níže) znamená pouze nepříliš vysoké trombofilní riziko. Jiné vrozené trombofilní stavy jako je deficit proteinu C, deficit proteinu S a deficit antitrombinu jsou poměrně vzácné, ale jsou závažnější. Jsou také obvykle způsobeny genovou mutací. Mutace vedou k nedostatku nebo poruše funkce příslušného koagulačního faktoru. Téměř všechny vrozené poruchy se mohou vyskytovat v heterozygotní (jeden postižený gen) nebo homozygotní (oba dva geny mutované) formě. Člověk se dvěma postiženými geny má sklon k těžšímu průběhu. Také pokud má kombinaci heterozygotních forem mutací (jeden postižený gen) více než jednoho genu, pak se rizika sčítají (u některých mutací dokonce násobí). U nositelů vrozené trombofilní dispozice se může projevit první trombotická příhoda v poměrně mladém věku (před 40. rokem věku), trombózy se vyskytují u více členů rodiny, objevují se opakovaně a v neobvyklých lokalizacích (mozkové žíly, jaterní žíly, ledvinné žíly).

Získané trombofilní stavy jsou mnohem častější než vrozené. Mohou být vyvolány antifosfolipidovými protilátkami, onemocněním jater, některými zhoubnými nádory. Diseminovaná intravaskulární koagulopatie je akutní, život ohrožující, získané onemocnění, které je spojeno s tvorbou drobných krevních sraženin v celém těle. V krátké době dochází ke spotřebování koagulačních faktorů a to vede k rozvoji krvácení. Jedná se tedy zároveň o krvácivý a zároveň trombotický stav.