Autoprotilátky

Co jsou autoprotilátky?

Autoprotilátky jsou skupina protilátek, které jsou produkovány vlastním tělem a jsou namířeny proti vlastním tkáním a orgánům. K jejich tvorbě dochází v případě, když imunitní systém nesprávně rozezná „vlastní“ struktury jako „cizí“.

Za normálních okolností dokáže imunitní systém rozeznat cizorodé látky, ignorovat buňky a struktury vlastního těla a současně příliš nereagovat na „bezpečné látky“, jako např. pyl, prach, jídlo a tělu přínosné mikroorganismy. Protilátky vytváří, když pozná, že do organismu pronikly cizorodé látky. V případě, že imunitní systém přestane správně rozeznávat některé struktury vlastního těla, může dojít k produkci autoprotilátek, které napadají vlastní buňky, tkáně a/nebo orgány a způsobují zánět a poškození.

Příčiny vzniku tohoto stavu jsou různé a v současnosti ještě nejsou zcela pochopeny. U většiny autoimunitních onemocnění dochází k jejich rozvoji pravděpodobně u geneticky predisponovaných jedinců po vystavení se tzv. spouštěči. Spouštěčem jsou různé faktory vnějšího prostředí, např. virová onemocnění nebo dlouhodobé vystavení se působení některých chemikálií. U některých rodin byl prokázán zvýšený výskyt autoimunitních stavů, i když různí členové rodiny mohou mít různá autoimunitní onemocnění, příp. se u nich tyto stavy nemusí vůbec vyvinout. Existují také teorie, že autoimunitní poruchy můžou mít i hormonální příčinu, jelikož tato onemocnění jsou relativně běžná u žen ve fertilním věku.

Typ autoimunitní poruchy nebo nemoci a rozsah poškození organismu závisí na tom, které orgány a systémy jsou postiženy. Autoimunitní onemocnění, které primárně postihují jeden orgán, např. Gravesova nemoc nebo Hashimotova tyroiditida, jsou pro diagnostiku nejjednodušší. A to pro typické, orgánově specifické příznaky.

Poruchy v důsledku systémového působení autoprotilátek (postiženo je více orgánů) bývají zpravidla obtížněji diagnostikovatelné. I když jsou tato autoimunitní onemocnění vzácná, známky a symptomy, které způsobují, jsou relativně běžné: bolest kloubů, vyčerpanost, horečka, vyrážky, rýma nebo alergické symptomy, úbytek na váze a svalová slabost. Další komplikace mohou zahrnovat vaskulitidu (zánět cév) a anemii. Symptomy jsou ovšem značně individuální. Mohou se v průběhu času měnit, často vymizí a pak se neočekávaně znovu objeví. Co situaci ještě více komplikuje, je možná přítomnost více typů autoprotilátek nebo autoimunitních onemocnění u jednoho pacienta. U některých autoimunitních poruch navíc nemusí být hladina autoprotilátek detekovatelná. Z těchto důvodů bývá stanovení diagnosy a určení primární příčiny onemocnění obtížné.

Proč se dělá vyšetření autoprotilátek?

Diagnostika autoimunitních onemocnění začíná anamnézou a celkovým posouzením stavu pacienta. Lékař může požadovat různá vyšetření, která pomáhají identifikovat specifickou nemoc. V některých případech se tato vyšetření používají při posouzení závažnosti stavu pacienta, monitorování aktivity onemocnění a vyhodnocení efektivity terapie. Patří sem:

  • testy pro detekci autoprotilátek, přítomnosti zánětu a orgánového zasažení/poškození,
  • rentgenové vyšetření nebo další zobrazovací metody k detekci změn na kostech, kloubech a orgánech,
  • biopsie ke zjištění patologických změn ve tkáních.

Vyšetření autoprotilátek jsou časté u pacientů chronickými, progresivními symptomy artritidy, horečkou, únavou, vyrážkou a svalovou slabostí, které nemají zjevné vysvětlení. Jeden z prvních testů, které bývají požadovány, je vyšetření antinukleárních protilátek (ANA). Toto vyšetření bývá pozitivní u mnoha autoimunitních onemocnění jako: systémový lupus erythematodes, Sjögrenův syndrom, revmatoidní artritida, autoimunitní hepatitida, primární biliární cirhóza, onemocnění jater v souvislosti s požíváním alkoholu a hepatitida B. Tento test bývá v případě pozitivního výsledku zpravidla následován specifickým vyšetřením na přítomnost několika typů autoprotilátek. Jsou to například protilátky proti dvouřetězcové DNA (anti-dsDNA), protilátky proti ENA antigenům (ENA) a další. Z dalších testů, které jsou spájeny s artritidou a zánětem, to můžou být: revmatoidní faktor (RF), sedimentace erytrocytů, C-reaktivní protein (CRP) a/nebo vyšetření komplementu (C3, C4).

Jediné vyšetření autoprotilátek pro stanovení diagnosy obvykle nestačí, pomáhá ovšem v jejím hledání. Výsledek každého testu by měl být vyhodnocován individuálně, a zároveň i vzhledem k ostatním vyšetřením. Některá systémová onemocnění jako např. systémový lupus erythematodes (SLE) jsou pravděpodobnější v případě přítomnosti více typů autoprotilátek. U jiných onemocnění, např. smíšeného onemocnění pojivové tkáně (MCTD), bývá zpravidla detekován jenom jeden typ autoprotilátky (anti-RNP). V případě současného výskytu několika autoimunitních poruch může být u pacienta přítomno více typů autoprotilátek najednou.

Každé autoimunitní onemocnění má určitou pravděpodobnost výskytu daného typu autoprotilátky. Např. až 80 % pacientů s SLE má pozitivní vyšetření protilátek proti dvouřetězcové DNA (anti-dsDNA), ale jenom 25-30 % má pozitivní anti-RNP. Někteří jedinci s autoimunitní poruchou můžou mít vyšetření autoprotilátek negativní, ale v pozdějším věku – s postupem nemoci – se autoprotilátky mohou objevit. Malé procento populace může mít v krvi přítomné autoprotilátky bez jakýchkoli symptomů. Nález autoprotilátek je také častější u starších lidí.

Běžné autoprotilátky a jejich asociace s onemocněním.

Systémové autoprotilátky

Níže jsou vyjmenovány některé z běžných autoprotilátek, které se využívají k diagnostice různých systémových autoimunitních onemocnění, která způsobují záněty a symptomy podobné artritidě.

  • antinukleární protilátky (ANA)
  • protilátky proti cytoplasmě neutrofilů (ANCA)
  • protilátky proti dvouřetězcové DNA (anti-dsDNA)
  • anti-Sjögren´s syndrome A protilátky (anti-SS-A) (Ro)
  • anti-Sjögren´s syndrome B protilátky (anti-SS-B) (La)
  • Revmatoidní faktor (RF)
  • Anti-Jo-1
  • protilátky proti ribonukleárnímu proteinu (anti-RNP)
  • anti-Smith protilátky (anti-Sm)
  • protilátky proti topoisomerase (anti-SCL-70)
  • protilátky proti cyklickému citrulinovanému peptidu (anti-CCP)

Orgánově specifické protilátky

Níže jsou vyjmenovány některé z běžných autoprotilátek, které se využívají k diagnostice různých orgánově specifických autoimunitních onemocnění.

Štítná žláza

  • Protilátky proti tyroidální peroxidáze (TPO-Ab),
  • Protilátky proti tyreoglobulinu (Tg-Ab),
  • Protilátky proti receptoru pro TSH (TR-Ab).

Trávicí trakt

  • protilátky proti tkáňové transglutamináze (anti-tTG),
  • protilátky proti gladinu (AGA),
  • protilátky proti deamidovaným gliadinovým peptidům (anti-DGP),
  • protilátky proti vnitřnímu faktoru,
  • protilátky proti endomysiu.

Játra

  • protilátky proti hladkému svalu (ASMA),
  • antimitochondriální protilátky (AMA),
  • protilátky proti mikrosomům jater a ledvin (anti-LKM).

Ledviny

  • protilátky proti bazální membráně glomerulů (anti-GBM).

Pankreas

  • protilátky proti ostrůvkovým buňkám pankreatu (diabetické autoprotilátky).

Další

Literatura

BURTIS, CA., ASHWOOD, ER., BRUNS, DE., (Eds), Tietz Textbook of Clinical Chemistry and Molecular Diagnostics. 4. vydání St. Louis: Elsevier- Saunders, 2006, 2412 s.

THOMAS, L. Clinical Laboratory Diagnostics. Frankfurt: TH-Books, 1998, 1527 s.

KREJSEK, J, KOPECKÝ, O. Klinická imunologie.1.vydání, Nucleus HK, Hradec Králové, 2004, 941 s.

SHOENFELD, Y, GERSHWIN, ME, MERONI, PL. Autoantibodies. 2nd Edition. Elsevier, B.V., 2007, 838 s.

ZIMA, T. et al. Laboratorní diagnostika. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha: Galén-Karolinum, 2007, 906 s.

KASPER DL, BRAUNWALD E, FAUCI AS, HAUSER SL, LONGO DL, JAMESON JL Eds, 2005, Harrison's Principles of Internal Medicine, 16th Edition, McGraw Hill.


Tento článek byl naposledy přezkoumán dne 10. říjen 2008.
Tento článek byl naposledy změněn 10. říjen 2008.