Imunitní systém

Imunitní systém je nástroj, kterým se tělo chrání proti choroboplodným zárodkům a jiným cizorodým látkám. Je složen ze dvou hlavních částí. První část, občas také nazývaná humorální imunita, je zodpovědná za tvorbu protilátek – bílkovin, které útočí proti cizorodým látkám a podílejí se na jejich odstraňování z těla. Druhá část, zvaná buněčná imunita, je tvořena speciálními krvinkami zvanými T-lymfocyty, které mohou přímo napadat cizorodé látky. Těsně po narození tvoří jediný ochranný mechanizmus člověka protilátky, které přešly do těla novorozence od matky ještě před narozením. Protilátky a T-lymfocyty začínají plnit svou ochrannou funkci teprve po prvním kontaktu s cizorodou látkou. Právě k tomu slouží očkování: imunitnímu systému jsou předloženy oslabené nebo inaktivované formy bakterií nebo virů, vyvolávajících infekční choroby, a v případě skutečného kontaktu s původci daných chorob je organizmus vůči nim již chráněn.

 

Za normálních okolností imunitní systém rozeznává své vlastní tkáně a neútočí proti nim jako proti cizorodým látkám. Po transplantaci však imunitní systém obvykle rozeznává, že transplantované orgány jsou „jiné“ a začíná vůči nim útočit – tomuto procesu se říká rejekce. Lidem po transplantacích jsou obvykle podávány léky tlumící aktivitu imunitního systému (imunosupresiva), pakliže dárcem orgánu není geneticky identické dvojče. Nádorové buňky se někdy dost značně liší od normálních buněk a imunitní systém to rozeznává, avšak imunitní odpověď obvykle není dostatečná k tomu, aby se zabránilo šíření nádoru.

 

Autoimunitní onemocnění

Autoimunitní onemocnění jsou choroby, vznikající jako důsledek imunitní odpovědi organizmu vůči vlastním tkáním. Jejich příčina není dosud známa, zdá se však, že v mnoha případech existuje vrozený sklon k rozvoji těchto chorob. V menšině případů autoimunitních onemocnění (například u revmatické horečky) jsou spouštěči imunitní odpovědi bakterie nebo viry, přičemž protilátky nebo T-lymfocyty napadají normální (tělu vlastní) buňky, protože jejich struktura je částečně podobná struktuře mikroba.

 

Autoimunitní choroby se dělí do dvou hlavních skupin. Pokud dochází k poškození řady orgánů, mluvíme o systémových autoimunitních chorobách. Pakliže je autoimunitním procesem postižen jediný orgán nebo tkáň, hovoříme o orgánově specifických autoimunitních chorobách (orgánově specifické autoimunitní choroby však mohou mít systémový vliv, protože nepřímo působí na jiné orgány a systémy orgánů).

 

Mezi nejčastější autoimunitní onemocnění patří:

 

Systémové autoimunitní choroby

Orgánově specifické autoimunitní choroby

Revmatoidní artritida (postižení kloubů, méně často plic nebo kůže)

Diabetes mellitus 1.typu (postižení ostrůvků slinivky břišní)

Systémový lupus erythematodes (postižení kůže, kloubů, ledvin, srdce, mozku, červených krvinek aj.)

Hashimotova thyreoiditida a Graves-Basedowova nemoc (postižení štítné žlázy)

Sklerodermie (postižení kůže, trávící trubice, méně často plic)

Celiakie, Crohnova nemoc, ulcerózní kolitida (zažívací ústrojí)

Sjögrenův syndrom (postižení slinných žláz, slzných žláz, kloubů)

Roztroušená skleróza*, Guillain-Barrého syndrom (centrální nervová soustava)

Goodpastureův syndrom (postižení plic a ledvin)

Addisonova nemoc (nadledviny)

Wegenerova granulomatóza (postižení dutin, plic, ledvin)

Primární biliární cirhóza, sklerozující cholangitida, autoimunitní hepatitida (játra)

Polymyalgia rheumatica (velké svalové skupiny)

 

Temporální arteritida/velkobuněčná arteritida (postižení tepen hlavy a krku)

 

* Dosud probíhá diskuse o tom, zda je RS autoimunitním onemocněním



Podrobnější výčet autoimunitních onemocnění najdete na internetových stránkách České společnosti alergologie a klinické imunologie Jana Evangelisty Purkyně (www.csaki.cz).



Někdy může být pacient postižen vícero autoimunitními chorobami. Kupříkladu nemocní s Addisonovou nemocí často trpí diabetem 1.typu, pacienti se sklerozující cholangitidou mívají buď ulcerózní kolitidu nebo Crohnovu nemoc.

Protilátky nemusí být vždy zacíleny na konkrétní tkáň či orgán. Kupříkladu antifosfolipidové protilátky reagují s bílkovinnými složkami kaskády srážení krve, což vede ke tvorbě krevních sraženin uvnitř cév neboli k trombóze.

 

Literatura a odkazy


Thomas, Clayton L., Editor (1997). Taber’s Cyclopedic Medical Dictionary. F.A. Davis Company, Philadelphia, PA [18th Edition].

 

Zima T. a kol.: Laboratorní diagnostika. Galén Praha, 2002.

 

Zima T.: Laboratorní vyšetření. in Klener, p. et al. Vnitřní lékařství, 3. vydání, Galén Praha, 2006.


Městecký J., editor. Mucosal Immunology. 3.vydání. Elsevier Academic Press, 2005

 

Krejsek J., Kopecký O. Klinická imunologie. 1.vydání. Nucleus HK, 2004

 

Fučíková T. Imunologie. Vnitřní lékařství, svazek V. 1.vydání. Galén, 2002


Hořejší V., Bartůňková J. Základy imunologie. 4.vydání. Triton, 2009


Shoenfeld Y., Fučíková T., Bartůňková J. Autoimunita – Vnitřní nepřítel. 1. vydání. Grada, 2007


Šterzl I. Základy imunologie. Karolinum, 2005


Tlaskalová – Hogenová H., Holáň V., Bilej M. Buněčné a molekulární základy imunologie. Česká imunologická společnost, 2007


Shoenfeld Y., Rose N., editors. Infection and Autoimmunity. 1.vydání. Elsevier Academic Press, 2004

 

Příbuzné internetové stránky

http://www.eaaci.net/ Evropská akademie alergologie a klinické imunologie
http://www.tigis.cz/alergie/Index.htm Elektronická verze časopisu české společnosti alergologie a klinické imunologie
http://celiak.cz/ Společnost pro celiakii, o.s.

www.crohn.cz Občanské sdružení pacientů s IBD

www.roska.eu Česká RS společnost (Unie Roska v ČR)

http://www.lupusinky.estranky.cz/ Podpůrná skupina pro pacienty se SLE


Tento článek byl naposledy přezkoumán dne 10. říjen 2008.
Tento článek byl naposledy změněn 10. říjen 2008.